Některé překážky nejsou na trati. Jsou v hlavách ostatních.

Když se řekne motorsport, většina lidí si představí rychlost, adrenalin a boj o každou desetinu sekundy. Jen málokdo ale vidí, co se odehrává mimo trať – pochybnosti, předsudky nebo chvíle, kdy musíš přesvědčit nejen ostatní, ale i sama sebe.

Motorsportová závodnice Anna Hrdličková otevřeně mluví o tom, jak se dostala za volant závodního auta, proč ji víc než mužský svět motorsportu překvapily sociální sítě a jakou nejdůležitější lekci jí závodění dalo.

Jak ses vlastně dostala za volant závodního auta?

Závodím dva roky. K motorsportu mě přivedli kluci z mého okolí, kteří sami závodili a u jejichž začátků jsem byla. Paradoxně jsem ale dlouho zůstávala jen v pozadí a začala jezdit až mnohem později než oni.

Neměla jsem to úplně jednoduché. Musela jsem si své místo vybojovat a ze začátku mi moc nevěřili. O to větší motivaci jsem měla ukázat, že na to mám.

Kdy jsi nejvíc pocítila, že motorsport je pořád hlavně mužský svět?

Na začátku určitě. Právě lidé kolem motorsportu moc nevěřili tomu, že bych jednou opravdu chtěla závodit. Neměla jsem žádné zkušenosti a v osmnácti jsem ještě ani neměla řidičák na běžné auto.

Jakmile jsem ale začala jezdit, změnilo se to. Od lidí přímo z motorsportu jsem už podobné předsudky moc necítila.

Paradoxně jsem mnohem víc narážela na názory na sociálních sítích. Když jsem začala sdílet svou cestu, měla jsem pocit, že si spousta lidí myslí, že je to trapné nebo že motorsport vlastně nemám dost ráda, když o něm mluvím veřejně.

Dnes je to skoro naopak. Mám pocit, že mě někteří lidé neberou vážně spíš kvůli Instagramu než kvůli tomu, že jsem žena.

Co tě drží ve hře i ve chvílích, kdy se závod nepovede nebo přijde vlna kritiky?

S kritikou jsem se ještě úplně nenaučila pracovat. Pořád je to těžké.

Postupně jsem si ale uvědomila, že názory lidí, kteří můj život nežijí, nemůžou rozhodovat o tom, co budu dělat.

Největší sílu mi stejně dává samotné závodění. Když sedím za volantem, všechno ostatní přestane existovat. Je to můj absolutní reset. Soustředím se jen na přítomný okamžik a na trať. A právě ten pocit mě na motorsportu baví nejvíc.

Jaká je největší životní lekce, kterou ti motorsport dal?

Že všechno chce svůj čas.

Dřív jsem chtěla, aby všechno přišlo hned. Dnes vím, že většina věcí je dlouhodobý proces a že i neúspěch může být jen krok k tomu, aby se něco povedlo příště.

Motorsport mě naučil být trpělivější, stát si za svým názorem a nebát se říct, co si myslím.

A hlavně mě pořád učí jednu věc – nenechat svůj život řídit názory ostatních. I kdybych nikdy nebyla nejlepší, pořád je pro mě nejdůležitější dělat to, co mě opravdu naplňuje.

Máš před závodem něco, bez čeho prostě nevyjedeš na trať?

Žádný vyložený talisman ani rituál nemám.

Spíš mám občas tendenci hledat něco, co mi minule přineslo štěstí. Říkám si, že když to zopakuju, dopadne to stejně. Většinou to ale moc nefunguje. (smích)

Jednou jsem třeba omylem odjela závod v obyčejných teniskách místo závodních bot a povedl se mi. Tak jsem si říkala, že příště pojedu zase v nich. Nepomohlo to.

Co bys vzkázala každé ženě, která má pocit, že do nějakého světa nepatří?

Ať se nenechá odbýt. Jestli něco opravdu chce, ať si za tím jde. Ať se nenechá odradit tím, že jí někdo řekne, že na to nemá.

Nikdo není nejlepší hned. Každý se učí, dělá chyby a postupně se zlepšuje. Výsledky nakonec přesvědčí ostatní mnohem víc než jakákoliv slova.

Co pro tebe znamená být FURIOSA®?

Být sama sebou. Mít odvahu stát si za svými názory, zkušenostmi i sny. Nebát se být jiná a dělat věci po svém.

Šperky jsou pro mě jen třešnička na dortu. To nejdůležitější, co člověk nosí, je stejně sebevědomí.

A právě to mi připomíná i motorsport. Zvenku lidé vidí výsledky, auta nebo sociální sítě. To nejdůležitější se ale odehrává uvnitř – ve chvílích, kdy se rozhoduješ, jestli to vzdáš, nebo pojedeš dál.

Odvaha si zaslouží podporu. Proto jsme hrdým sponzorem Anny Hrdličkové a esportové závodníce Sophie Pápayové. Žen, která se nebojí žít FURIOSA®.